Opět jsme se vydali na zájezd do hor. Železniční koridor Praha – Olomouc vnímám jako jakýsi Hadriánův val, který odděluje naši kulturní civilizaci se všemi výhodami jako jsou kolosea, fóra, lázně, kanalizace, sfingy či pyramidy od barbarských provincií na severu, kde lidé mnohdy ještě žijí v zemljaňkách. Fakt nekecám. Vchod do ústecké hrací místnosti byla určitou dobu díra v zemi krytá vlnitým plechem. Na vlastní bulvy jsme to viděli.
Nyní se však zdá, že pokrok dorazil až sem a ústeckoorličtí přátelé nás přivítali plápolajícím ohněm, nadívaným ovčím žaludkem a nápojovým automatem. Jak těžké je pokořit tyto nepoddajné horské kmeny jsme se stejně jako Římané přesvědčili v následujících hodinách. Zatočili s námi krutě, nesmlouvavě a bez slitování.
Zpočátku to vypadalo na vyrovnanou partii. Jako první remizoval Honza Řezníček, což nikoho nepřekvapilo. Pak se tři hodiny na všech šachovnicích urputně bojovalo. Někde jsme byli lepší, jinde horší. Celkově to však vypadalo, že domácí borci budou o chlup před námi. To se potvrdilo s blížící se časovou kontrolou, kde jednotlivé boje vykrystalizovali v naši celkovou zaslouženou prohru.
Nakonec zbyla jen Slávkova partie, kde se ve zprvu lepší koncovce snažil domácí hráč udolat našeho bojovníka. Jenže přepjal strunu a náš borec korigoval stav na přijatelných 5:3 pro domácí.
Příští týden nás čeká velesilné Mýto, které hraje na postup. Očekávám náš další vylágoš. Ten potvrdí zásadní myšlenku, že záchrana v soutěži bude i v dalších sezonách prioritou.